Oslava svátku zamilovaných u nás doma proběhla tak nějak zvláštně. Nekonala se romantická večeře. Zůstala jsem sama doma. Nebyla jsem obdarovaná profláknutým plyšovým medvědem s rudým srdcem a nápisem Love. Místo pugétu růží jsem dostala originální mini kytici zeleného listí. 
Poznáte, čím jsem byla obdarovaná?
Miluju čokoládu. Mléčnou. Tučnou a sladkou. Tu, co do ní nemusíte kousat. Tu, co se hned rozpustí v puse (nebo v ruce, když nejste dost rychlí). Čokoláda s vysokým obsahem kakaa je sice kvalitnější, ale mne prostě neuspokojí. Nemůžu jí sníst dostatek. Množství potřebné k uspokojení mé čokoládové touhy se úměrně zvyšuje s přísunem mých dvou úplně nejvíc nejoblíbenějších čokolád. Docela obyčejná Diary Milk je jednou z nich (ale nesmí být z Polska!). Preferuji 200g balení, menší nemá smysl, protože tabulka této velikosti do mne zahučí během 15 minut. Tou druhou je Terry’s Chocolate Orange. Moc mě baví oddělování jednotlivých dílků čokoládového pomeranče. Vnitřní boj o to, jestli sníst hned nebo až za chvíli, vždy prohraju. Momentálně trpím. Trpím nedokonalým zásobováním místního „anglického“ shopu a akutním nedostatkem obou zdrojů potěšení. Abych alespoň částečně ukojila své potřeby, vrhla jsem se na výrobu čoko soufflé s pomerančovým aroma.
Základní recept na čokoládové soufflé jsem regulérně obšlehla od Marka Bittmana. Příprava není náročná ani na suroviny, ani na zručnost. To říkám proto, že běžné cukrářské a pekařské úkony jsou pro mne téměř nadlidským výkonem, ale tohle jsem zmákla. A i když vím, že samochvála smrdí, myslím, že jsem to zvládla na jedničku s hvězdičkou :o)
Suroviny na 4 kousky:
3 vejce
70g jemného cukru krupice
60g čokolády (šoupla jsem tam 85% co zbyla od Vánoc)
1/4 lžičky prášku do pečiva
špetka soli
máslo a cukr na vymazání ramekinů
kůra z jednoho chemicky neošetřeného pomeranče
Postup:
Ve vodní lázni rozpustíme čokoládu a necháme lehce vychladnout.
Předehřejeme troubu na 180°C, vymažeme máslem a vysypeme cukrem ramekiny.
Vyšleháme žloutky s cukrem do světlé husté kašovité hmoty – nevím, jak lépe to pojmenovat.
Z bílků, špetky soli a prášku do pečiva ušleháme tuhý sníh.
Do žloutků zapracujeme čokoládu, strouhanou pomerančovou kůru a na konec sníh.
Vlijeme do ramekinů (do 3/4 objemu) a pečeme 20 minut.
Ihned podáváme, nejlépe s kopečkem dobré vanilkové zmrzliny nebo se smetanou (tekutou, vyšlehanou, jak je libo, ale hlavně tučnou a opravdickou!)
Taky už máte plné kecky všech možných návodů, jak zatočit s povánočními kily? Je to docela nuda, zejména pro ty z vás, kteří i přes veškerou snahu vlastní i přeštedrého příbuzenstva, nenabrali ani deko. Když pak navíc svorně se všemi členy společné domácnosti podlehnete podezřelému nachlazení, které vás na dobrých čtrnáct dní upoutá do pelechu, tělo odmítne spolupracovat a nechat se krmit čímkoli jiným než ovocem, jste jednoznačně kandidátem na to, abyste při prvním pokusu o vycházku lovili gatě u kolen, protože záchraný kruh v pase se poněkud vyfouknul.
Vyvstává potřeba znovu se vykrmit. Zárověň by příprava krmě neměla být extrémně fyzicky náročná. Jen tak něco do trouby. V místní smíšence mě zaujalo několik holubích exponátů. Holoubci v košíku skončili, jak jinak. Doma jsem je podrobila zevrubné prohlídce a usoudila, že kromě prsních svalů na nich moc masa není. Nápad servírovat k večeři pečené holuby vzal za své (ze strachu, že by se při pečení vypaří). Místo nich se podávala holubí prsa s kaší z pečené dýně a holubím sosíkem.
Nastavila jsem termostat na 180°C a než se trouba rozehřála, oddělila jsem prsíčka od koster (na strávníka počítám jedno holoubě). Prsa jsem odložila, zbytek řádně vypláchla a osušila a na neolivovým olejem potřeném plechu spolu s jednou cibulí pokrájenou na osminky vložila do trouby, kde se holoubci potili asi půl hodiny. Pak jsem je na další hodinku naložila do lehce probublávající, mírně opepřené vodní lázně s přídavkem rozmarýnu. Na závěr přecedila, přidala lžíci Marsaly a množství sosíku zredukovala na odhadem půl deci. Zbývalo už jen dosolit.
Mezitím jsem oloupala dýni, nakrájela na půl centimentru silné plátky, potřela olejem, opepřila a osolila hrubozrnnou solí a dala na půl hodiny péct při 180°C. V průběhu pečení stačilo jen jednou otočit, jinak ponechat vlastnímu osudu. Plátky, které odolaly mému neustálému ochutnávání, jsem rozmixovala na hladkou kaši. Opepřená a lehce osolená prsa jsem orestovala na rozpálené pánvi z každé strany po 3 minutách, nechala odležet a pokrájela na plátky. Pokud by se vám zdálo, že porce jsou příliš malé, můžete je doplnit o na másle podušené žampiony a v páře vařené zelené fazolky. Zarputilí odpůrci dýní použijí místo kaše dýňové bramborovou.
Nový rok se blíží mílovými kroky a s ním i spousta změn. Jednou z nich je tedy i výměna původního poznámkového bloku, za nový a lepší (doufám).
Všemu čtenářstvu bych chtěla poděkovat za přízeň a čas, který sem tam, stráví pročítáním mých plků.
Přeji Vám klidné, beznehodové, Vánoce a šťastný nový rok.
Vaše Schnytlík
PS: Za tohle všechno může čarovný tučňák Merlin :) I jemu velký dík.
Sušené kachní prso byla láska na první ochutnání. Bylo to na oslavě narozenin Koblížkova strýčka. Byly to kulaté narozeniny, tak nás chtěl pohostit nečím mimořádným. A mimořádné to tedy bylo! S touhle laskominou je jedna potíž. Kdykoliv si vzpomenete, že byste aspoň pláteček nechali spočinout na vašem rozmlsaném jazyku, tak není. Prostě není nikde, ale vůbec nikde k sehnání.
Pak jsem objevila zdánlivě jednoduchý postup na domácí přípravu. Nejprve jsem sbírala odvahu. Přeci jen, hrát si doma na řeznictví-uzenářství není jen tak. Pak nastal problém s nejdůležitější surovinou. V období sběru odvahy měl řezník kachních prs plný pult a když už odvahy bylo na rozdávání, nebylo prsíčko ani jedno. Řezník je milej a děsně ochotnej chlapík. Domluvili jsme se, že si za dva dny přijdu dva pěkné kousky vyzvednout.
Dva dny čekání, dva dny pochybností. Každou volnou chvilku jsem se snažila vypátrat, zda nexistuje ještě jiný způsob sušení masa v domácích podmínkách. Raději jsem se Koblížkovi se svým nápadem a obavami nesvěřovala. Nejspíš by si ťukal na čelo, co mě to zas popadlo. Stavy úzkosti jsem naštěstí překonala bez větší újmy.
Stala jsem se šťastnou majitelkou dvou kachních, resp. kačeřích prs. Červíček pochybností mně ale přeci jen trochu nahlodal a já ke svému pokusu nakonec použila pouze jeden kus, druhý jsme snědli ještě ten den k večeři. Ze všech nalezených informací jsem si udělala takový výcuc. Shodné body všech zdrojů:
Výše uvedenými body jsem se téměř beze zbytku řídila. Kachní prsní sval jsem naložila na 18 hodin do mísy naplněné po okraj solí. Tu jsem odrbala, posypala směsí pepře, koření a čerstvých bylin. Zabalila do dvou čistých, čerstvě vyžehlených utěrek. Uložila na dno lednice. A čekala. A těšila na to, že povedené prosciutto se stane součástí štědrovečerního menu a ozdobou silvestrovských kanapek.
Byla jsem trpělivá, balíčku jsem si nevšímala. Při pravidelných kontrolách lednice jsem neregistrovala žádný podezřelý zápach. Napětí rostlo. Po třech týdnech jsem úhledný balíček vylovila. Na první a hluboký nádech to vypadalo, že vše dopadlo dobře. Při podrobnějším ohledání jsem však objevila několik oblasti s bílým ochlupením. Bohužel se nejednalo o ušlechtilou plíseň. První nezdar mě však nemůže odradit. Po novém roce jdu k řezníkovi pro další várku :)
Máte zkušenosti s domácí přípravou něčeho méně obvyklého? Dokážete se pro něco nadchnout tak, že nedáte pokoj než dílo dovedete ke zdárnému konci?