Taky už máte plné kecky všech možných návodů, jak zatočit s povánočními kily? Je to docela nuda, zejména pro ty z vás, kteří i přes veškerou snahu vlastní i přeštedrého příbuzenstva, nenabrali ani deko. Když pak navíc svorně se všemi členy společné domácnosti podlehnete podezřelému nachlazení, které vás na dobrých čtrnáct dní upoutá do pelechu, tělo odmítne spolupracovat a nechat se krmit čímkoli jiným než ovocem, jste jednoznačně kandidátem na to, abyste při prvním pokusu o vycházku lovili gatě u kolen, protože záchraný kruh v pase se poněkud vyfouknul.
Vyvstává potřeba znovu se vykrmit. Zárověň by příprava krmě neměla být extrémně fyzicky náročná. Jen tak něco do trouby. V místní smíšence mě zaujalo několik holubích exponátů. Holoubci v košíku skončili, jak jinak. Doma jsem je podrobila zevrubné prohlídce a usoudila, že kromě prsních svalů na nich moc masa není. Nápad servírovat k večeři pečené holuby vzal za své (ze strachu, že by se při pečení vypaří). Místo nich se podávala holubí prsa s kaší z pečené dýně a holubím sosíkem.
Nastavila jsem termostat na 180°C a než se trouba rozehřála, oddělila jsem prsíčka od koster (na strávníka počítám jedno holoubě). Prsa jsem odložila, zbytek řádně vypláchla a osušila a na neolivovým olejem potřeném plechu spolu s jednou cibulí pokrájenou na osminky vložila do trouby, kde se holoubci potili asi půl hodiny. Pak jsem je na další hodinku naložila do lehce probublávající, mírně opepřené vodní lázně s přídavkem rozmarýnu. Na závěr přecedila, přidala lžíci Marsaly a množství sosíku zredukovala na odhadem půl deci. Zbývalo už jen dosolit.
Mezitím jsem oloupala dýni, nakrájela na půl centimentru silné plátky, potřela olejem, opepřila a osolila hrubozrnnou solí a dala na půl hodiny péct při 180°C. V průběhu pečení stačilo jen jednou otočit, jinak ponechat vlastnímu osudu. Plátky, které odolaly mému neustálému ochutnávání, jsem rozmixovala na hladkou kaši. Opepřená a lehce osolená prsa jsem orestovala na rozpálené pánvi z každé strany po 3 minutách, nechala odležet a pokrájela na plátky. Pokud by se vám zdálo, že porce jsou příliš malé, můžete je doplnit o na másle podušené žampiony a v páře vařené zelené fazolky. Zarputilí odpůrci dýní použijí místo kaše dýňové bramborovou.
Comments
13 komentářů: „Za hory, za doly, do huby létají pečení holubi“
Jednorožče, je to tak – i já ve městě znám nakupování drůbeže sice oškubané, leč nekuchané. Všechny vnitřnosti až na tu žluč a střeva se vypraly a používaly do polévek, nádivek, a když nahlédneme do historických kuchařek, jedlo se jich ještě mnohem víc než dnes a taky se do všeho přidávala krev.
Drůbeží žaludky (též se zbytky potravy), srdíčka, játra, krky se prodávaly někdy i zvlášť a vařilo se to doma i na omáčku třeba, pro psy škoda!
Holuba s vnitřnostmi v městském obchodě uviděti = hezký sen míti. Přeji příjemné probuzení. :-))
Já to mám uložené ve visuálním fajlu z mládí, prožitého v malém městěčku / vesnici. Holoubata byla sousedem doručena už mrtvá, ale ještě teplá. Nastalo škubání peří. Pak kuchání.
Vole ještě plné zrní.
Vnitřnosti – pozor na žluč v játrech, která by mohla vše zaplavit hořkostí – opatrně vyříznout a vyhodit.
Podobné zážitky mám z jiných zdrojů potravy: slepic, králíků. Zužitkovalo se, co se dalo.
Jsem rád, že jsem to zažil. Nyní se ocitám, jako asi mnoho z nás, ve světě celofánového dvojobalu masa pod růžově laděnými zdroji světla v supermarketech.
PS.: Neříkám tím, že tam nakupujeme! Máme kolem farmy, a venkovské přátele. Fortunately!
Koukám, krásná nádivková diskuze se nám tu rozjela :)
Přiznám se, že ač zastánce zpracování všeho, co zpracovat lze, nějak se mi příčí pojídat žaludky (předpokládám kuřecí? holuba s vnitřnostmi jsem tedy v obchodě ještě neviděla). Možná je to tím, že jsem zmlsané městské dítko :o) Měla jsem za to, že se to vaří psům či kočkám…
Do nádivky se ostatně dá nasekat všechno :) Snad tedy se příště povede na 1.
Taky si občas připomínám ta jídla z jídelny, ale jelikož jsem k nim přišla asi tak až ve 3. třídě, znala jsem už z domova a od babičky, jak to má vypadat a chutnat, takže mě to nepoznamenalo fatálně – jídelna zkrátka byla jídelna , z nouze ctnost, a nemám s ní spojena ta jídla jako taková a neošklivím si je (což by si tedy doma mohl někdo zkusit!).
Vilemino, ta jatýrka jsem si, čistou náhodou, ověřil (čtu si často v kuchařkách). Ta tam bezpochyby patří.
O žaludcích a srdíčcích nejsem přesvědčen. Moje máti je tam nedávala.
Ty byly spíš postrachem školních jídelen mého času, coby „rizoto s drůbky“. Suchá, v krku drhnoucí rýže bez chuti, s aroma vlhkého kuchyňského hadru na nádobí.
Angličani pečou hodně nádivek „mimo“, já osobně je mám raději „uvnitř“; jak už samo slovo napovídá. Moje paní je má dobře zvládnuté – na jedna mínus. Chyběl jí tam ten muškátový oříšek!! Díky moc za tip.
Tak na holoubátka asi nikde nenarazím. Předchozí generace vzpomíná, že před válkou to bylo běžné jídlo, kupovalo se jich hodně, na porci dvě tři, plný pekáč jich naložit pěkně vedle sebe…
Pár poznámek ad nádivka: do klasiky se dávají vnitřnosti, pár jatýrek určitě, ale i žaludky, srdíčka, jsou-li. A předem je lze i trochu opéci. Muškátový oříšek dodá tu nádivkovou chuť.
Na kuře dělám nádivku mimo, může se zakrýt alobalem, a hodně podlévat, pak je výborná. Někdo ji peče i ve formě úplně zvlášť, to asi chce více slaninky dovnitř aj.
Tak třeba někdy využijete…
Jednorožče, nadívaná holoubata zní parádně! Doma by mi ale neprošla, protože Koblížek odmítá jíst jakoukoli drůbež s kostí, ani pečené kuře se na stole nesmí objevit víc, než dvakrát do roka :( Teď mě napadá, že by se dala nádivka udělat jako příloha…
Popis Vašeho bývalého holiče mi připomíná dobrého známého, shodou okolností též Angličana. Ten sní a vypjije během dne to co já za týden a stejně vypadá značně podvyživeně. Naštěstí ho ambice nikdy nesměřovaly k námořnictvu :o)
Terezko, Lucko a Bali, ani nevíte jakou mám radost, že nejsem sama kdo je stále v dýňovém opojení :o) Pokud bych byla odkázaná na vlastnoruční sestřelení holuba, tak bychom skončili jenom u té dýně! Je škoda, že holoubci jsou špatně k sehnání, protože jsou fakt výborní!
*Vyvstává potřeba znovu se vykrmit.*
Míval jsem holiče/ kadeřníka (než paní J zakoupila mašinku), který mermomocí chtěl k námořnictvu. Ale British Navy ho soustavně odmítala, že neměl dostatečnou váhu. Asi aby ho vítr nesfouknul z paluby?
Zkoušel ten střízlík všechno možné. Přecpával se brambůrky, zapíjel je hutným pivem Guinness. Vše bez výsledku.
(Já jen projdu kolem reklamy na Guinness a hned přiberu alespoň libru váhy!)
Jak to s ním dopadlo, žel nevím. Paní J zakoupila střihací strojek…
Náš soused holuby choval a občas jsme dostali holoubata. Moje máti je vždy dělala nadívaná. Bylo to moc chutné, ale na víc se nepamatuji – byl jsem dítko školou povinné a maminky se už zeptat nemohu.
Nádivka byla pravděpodobně tatáž jako moje máti dělala do kuře: strouhanka, vajíčka (bílek ušlehat na sníh), trocha šunky, petržel, sůl a koření. Snad se do toho dávala i jatýrka?
Holoubata můžeme. Manža ho měl na Štědrý den- dusil ho v nějaké fajnové omáčce s kaštany, alkoholem, smetanou, šalotkami, bylinkami, už nevím s čím dalším, ale bylo to skvělé. Bohužel je tu nějak nemůžeme sehnat. A to bydlíme na vesnici. Střílet bych uměla, ale vrah nejsem.
Dýně by v mrazáku byla, tu si uchovávám na polívčičku ;-)
A já mám dýňové pyré v mrazáku, používám ho na dýňový koláč, případně by se sním daly plnit ravioly, ale k tomu jsem se ještě nedostala. Holubi se kdysi jedli u mojí babičky, já to nikdy neochutnala (dětské předsudky), teď už bohužel nevím, kde holuba sehnat, střílet neumím:-)
Zarytí příznivci dýně ji mají půlku v lednici.
Vypadá to dobře, Schnytliku.
Já jsem holubí maso jedla v Maroku, ve výborné pastille (بسطيلة) :) to je strašná dobrota, kombinace sladké a slané chuti…mňam :) Akorát si vždycky vzpomenu na holuby na Starém městě, kdy jsme jim stříleli vzduchovkou do hnízda ve světlíku :)