Nový rok se blíží mílovými kroky a s ním i spousta změn. Jednou z nich je tedy i výměna původního poznámkového bloku, za nový a lepší (doufám).
Všemu čtenářstvu bych chtěla poděkovat za přízeň a čas, který sem tam, stráví pročítáním mých plků.
Přeji Vám klidné, beznehodové, Vánoce a šťastný nový rok.
Vaše Schnytlík
PS: Za tohle všechno může čarovný tučňák Merlin :) I jemu velký dík.
Sušené kachní prso byla láska na první ochutnání. Bylo to na oslavě narozenin Koblížkova strýčka. Byly to kulaté narozeniny, tak nás chtěl pohostit nečím mimořádným. A mimořádné to tedy bylo! S touhle laskominou je jedna potíž. Kdykoliv si vzpomenete, že byste aspoň pláteček nechali spočinout na vašem rozmlsaném jazyku, tak není. Prostě není nikde, ale vůbec nikde k sehnání.
Pak jsem objevila zdánlivě jednoduchý postup na domácí přípravu. Nejprve jsem sbírala odvahu. Přeci jen, hrát si doma na řeznictví-uzenářství není jen tak. Pak nastal problém s nejdůležitější surovinou. V období sběru odvahy měl řezník kachních prs plný pult a když už odvahy bylo na rozdávání, nebylo prsíčko ani jedno. Řezník je milej a děsně ochotnej chlapík. Domluvili jsme se, že si za dva dny přijdu dva pěkné kousky vyzvednout.
Dva dny čekání, dva dny pochybností. Každou volnou chvilku jsem se snažila vypátrat, zda nexistuje ještě jiný způsob sušení masa v domácích podmínkách. Raději jsem se Koblížkovi se svým nápadem a obavami nesvěřovala. Nejspíš by si ťukal na čelo, co mě to zas popadlo. Stavy úzkosti jsem naštěstí překonala bez větší újmy.
Stala jsem se šťastnou majitelkou dvou kachních, resp. kačeřích prs. Červíček pochybností mně ale přeci jen trochu nahlodal a já ke svému pokusu nakonec použila pouze jeden kus, druhý jsme snědli ještě ten den k večeři. Ze všech nalezených informací jsem si udělala takový výcuc. Shodné body všech zdrojů:
Výše uvedenými body jsem se téměř beze zbytku řídila. Kachní prsní sval jsem naložila na 18 hodin do mísy naplněné po okraj solí. Tu jsem odrbala, posypala směsí pepře, koření a čerstvých bylin. Zabalila do dvou čistých, čerstvě vyžehlených utěrek. Uložila na dno lednice. A čekala. A těšila na to, že povedené prosciutto se stane součástí štědrovečerního menu a ozdobou silvestrovských kanapek.
Byla jsem trpělivá, balíčku jsem si nevšímala. Při pravidelných kontrolách lednice jsem neregistrovala žádný podezřelý zápach. Napětí rostlo. Po třech týdnech jsem úhledný balíček vylovila. Na první a hluboký nádech to vypadalo, že vše dopadlo dobře. Při podrobnějším ohledání jsem však objevila několik oblasti s bílým ochlupením. Bohužel se nejednalo o ušlechtilou plíseň. První nezdar mě však nemůže odradit. Po novém roce jdu k řezníkovi pro další várku :)
Máte zkušenosti s domácí přípravou něčeho méně obvyklého? Dokážete se pro něco nadchnout tak, že nedáte pokoj než dílo dovedete ke zdárnému konci?